Skvělé okamžiky při hraní na PC: Porazte vetřelce poprvé v Dark Souls

Skvělé okamžiky při hraní na PC: Porazte vetřelce poprvé v Dark Souls

Skvělé okamžiky při hraní na PC: Porazte vetřelce poprvé v Dark Souls

Nenech se těmi Red Phantomy dostat dolů.


Skvělé okamžiky hraní na PC jsou velkolepou oslavou některých našich oblíbených herních vzpomínek.


Když si vzpomenu na svou první hru Dark Souls, cítím směs rozkoše a ukrutného děsu. Je to jedna z mých oblíbených her a zdá se mi, že jedna z nejlepších her, jaké byly kdy vytvořeny. Částečně je to způsobeno tím, jak se mohu v hlavě pohybovat po celé mapě Lordranu. Ale je to také kvůli velkorysé hrstce momentů, které si živě pamatuji o více než 10 let později (naproti tomu si nepamatuji nic z Far Cry 6, kromě toho, že mělo zbraně a stromy).


Poprvé byla napadena hlavní z těchto uctívaných vzpomínek Dark Souls. Snažil jsem se přivolat kooperativního kamaráda, aby mi pomohl s démonem Capra. Běžel jsem k šéfovi ze svatyně Firelink, spíše než k ohni Upper Undead Burg, protože jsem byl idiot. Myslím, že jsem měl v rukávu asi tři nebo čtyři 'humanitní obory' – položku potřebnou k přivolání přátel z družstva – a už jsem neměl zájem je hromadit, protože nastal čas zabít toho parchantního démona a jeho psa.


Už jsem byl několikrát napaden, samozřejmě. V týdnech po vydání Dark Souls byly servery horké. Dovolte mi, abych vám vysvětlil, jaký typ hráče Souls jsem. Většinu svého prvního hraní Dark Souls jsem strávil ve svých cvičácích, protože jsem nerozuměl equip load. Zemřel jsem démonu Býka alespoň týden v kuse. Úplně první věc, kterou jsem po překonání tutoriálu udělal, byla bitva s Crestfallen Warriorem (RIP: spadl z útesu). Tyhle hry jsem nasával a upřímně řečeno pořád.


V tom případě, když mě někdo napadl, v podstatě bych to vzdal. Předpokládal jsem, že každý na celém světě je v Dark Souls lepší než já. Jasně, zvedl bych štít a chvíli je ostřeloval, ale udělal bych to rezignovaně s vědomím, že to jen oddaluje nevyhnutelné. Obvykle jsem to byl já – naprostý prolet s mečem a deskou – proti hráčům se zbraněmi a magií, o jejichž existenci jsem neměl tušení. Pozvedl bych svůj velký meč (k čemuž jsem pravděpodobně neměl požadované statistiky), a než by začal padat, útočník by mě zapálil, nebo by mě zelektrizoval k smrti, nebo by mě bodl do zad nebo tak něco.


Ach, ten krutý Souls twist spojující kooperativní hru s možností invaze. Pamatuji si, že to byla jediná věc, kterou jsem opravdu nesnášel. Ale samozřejmě se to všechno změnilo ve chvíli, kdy se mi podařilo, jakousi náhodou, porazit vetřelce. Přítomné byly jasné známky invaze: mlžné stěny blokující můj průchod do jiných oblastí mapy a pak samozřejmě oznámení potvrzující můj nejhorší strach.


Opravdu si nepamatuji, jakou stavbu měl můj invazní protivník, ale když ke mně pochodovala zářící červená postava, nevzpomínám si, že bych měl ze svých šancí nějak zvlášť pozitivní pocity. Díky online průvodci se mi podařilo získat dračí meč. Mírně povzbuzen silou této zbraně ze začátku hry a magicky již neválcováním tuku jsem provedl svůj obvyklý rituál střílení kruhů a zvedání štítů. Dostal jsem soupeře až za polovinu a pak jsem extrémně náhodou, pravděpodobně v důsledku zoufalého mačkání knoflíků, provedl odražení, které zničilo toho hloupého červeného blázna.


Následovalo tolik emocí. Štěstí, naděje, sebepojetí. Někde mezi těmito pocity bylo podezření, že už nikdy nebudu schopen porazit vetřelce. A samozřejmě brzy nato se úplná demoralizace vrátila, když mě viskózní štěně démona Capry stáhlo dolů už po mnohonásobně. Jdeme zpět do Firelink Shrine. No nebavíme se skvěle?